Bez černý

Čeleď

zimolezovité

Droga

květenství bezu

Charakteristika

Je to všeobecně známý keř nebo menší strom, dosahující výšky 3 až 5, výjimečně i více metrů. Má šedohnědou až šedou rozpraskanou kůru. Letorosty jsou dužnaté a sytě zelené. Mladé větve mají silně vyvinutou houbovitou dřeň bělavé barvy. Vstřícné listy, které raší již v dubnu, jsou lichozpeřené, svrchu tmavomodré, vespod světlejší a na okraji nepravidelně pilovité. Drobné žlutavě bílé, až nepříjemně vonící květy jsou směstnány v bohatých plochých vrcholičnatých květenstvích. Plody jsou kulaté trojsemenné peckovičky, mající asi 6 mm v průměru. Zralé jsou černofialové až černé s purpurově červenou šťavnatou dužinou. Bez kvete od konce května do počátku července.

Lidové názvy

bezinky, psí bez, smradlavý bez

Možná záměna

Na našem území rostou ještě dva zástupci tohoto rodu. Bylinný bez chebdí (Sambucus ebulus L.) roste zejména v teplejších oblastech a je jedovatý. Bez červený (Sambucus racemosa L.) roste nejčastěji v lesích, zejména v podhorských oblastech a byl vysazován i u stavení. Od bez černého se liší zelenavě žlutými květy ve vejčitých vrcholičnatých latách, hnědou dření větví a červeným zabarvením peckoviček.

Obsahující látky

Nejvýznamnější jsou glykosidy (sambunigrin, rutin), sliz, silice, třísloviny, organické kyseliny a látky s fytoncidním účinkem.

Použití

Používá se především při nemocech z nachlazení. Významný je zejména potopudný účinek a dále slabě uklidňující, antineuralgické, slabě močopudné a projímavé účinky. V lidovém léčitelství je bez černý odpradávna oblíbenou léčivou rostlinou a dodnes je hojně používán. Tvoří hlavní součást čaje pro pocení, zpravidla společně s lipovým květem, často s proskurníkovým kořenem, jindy zase s květem divizny. Někdy se používá proti nadýmání a křečím trávícího traktu.

Sběr

V době květu se květenství odtrhávají či odstřihávají a volně ukládají do košů, aby se nezapařila. Obvykle se suší celá květenství zavěšená na šňůrkách, někdy se jednotlivé květy po zavadnutí sdrhují a rychle suší ve slabé vrstvě ve stínu při 45°C, aby si uchovaly původní barvu, neboť zahnědlá droga je bezcenná. Správně usušená droga má žlutou barvu, květní stopky jsou žluto až šedozelené. Má silný a charakteristický pach, chuť zprvu nasládle slizovitou, později škrablavou. Na závadu je příměs zahnědlých květů a silných stopek. Droga se musí uchovávat v dobře dobře uzavřených nádobách.

Výskyt

Je rozšířen téměř po celé Evropě a Malé Asii až do Západní Sibiře. Dává přednost vlhkým humózním půdám a dobře snáší vyšší obsah dusíku v půdě. Původně se vyskytoval zejména v lužních lesích na zaplavované půdě, v pobřežních křovinách a světlých listnatých či smíšených lesích. Odedávna se vysazoval u venkovských stavení jako léčivá rostlina a vzhledem k tomu, že semena jsou roznášena ptáky a že rostlina je nitrofilní (vyžadující dusík), vyskytuje se dnes velmi hojně u zdí, plotů, na rumištích, skládkách, v zanedbaných zahradách a parcích od nížin až do podhůří.